Jak averze k prohře ovlivňuje výkony sportovců?

Psychologické pozadí této „averze k prohře“ je jednoduché – lidé nenávidí, když jim někdo něco vezme. Vlivem toho se sportovci chtějí za každou cenu vyhnout výsledku označeného jako „prohra.“ Na toto téma už proběhla celá řada výzkumů a nejpřesvědčivější příklady byly nalezeny mezi profesionálními golfisty.

*Birdie – Výsledek na jamce zahraný na jednu ránu pod par jamky.

**Bogey – Výsledek na jamce zahraný na jednu rána nad par jamky.

Po prostudování 2 525 161 patů na PGA Tour v letech 2004 až 2009 výzkumníci Devin Pope a Maurice Schweitzer přišli na to, že úspěšných patů a úspěšných birdie bylo neúměrné množství. Úspěšných patů bylo celkem 82,9 %, zatímco úspěšných birdie bylo pouhých 28,3 %.

Samozřejmě, že ne všechny paty jsou si rovny a je také pravděpodobné, že pokusy o birdie probíhaly z náročnějších vzdáleností. Nicméně i po započítání všech těchto faktorů výzkumníci zjistili, že zde existuje rozdíl o velikosti 3,7 %. Ale proč?

Výzkumníci přemýšleli a došli k názoru, že určitou roli musí hrát averze k prohře. U obou situací (neúspěšné zahraní patu i birdie) platí, že hráč právě přišel o úder, nicméně z psychologického hlediska je úspěšný birdie považován za „výhru“ bodu – *hráč zahrál na jednu ránu pod par jamky. Na bogey se naopak vždy pohlíží jako na prohru (**hráč zahraje na jednu ránu nad par jamky), takže se hráči na zahrání patu více soustředí.

Averze k prohře v dalších sportech

Jak už jsme řekli výše, averze k prohře nepůsobí jen v golfu. Jasným příkladem mohou být také konce fotbalových zápasů.

Jestliže tým vyhrává, hráči mají tendenci ke konci zápasu více bránit (a snažit se udržet výsledek) než útočit (a zvýšit své vedení). Tento jev se děje i navzdory tomu, že o konečném umístění často rozhoduje i celkové skóre týmu.

K tomuto jevu se vztahuje i teorie obdaření. Ta říká, že osoba (nebo v tomto případě tým) si buduje ještě silnější averzi k prohře v situaci, kdy už něco získala. A jak víme, zápas začíná za stavu 0-0, takže když tým vstřelí branku (je jí obdařen), zápas si „přerámuje“ a změní svůj psychologický přístup.

Tým vezme v potaz výhodu stavu 1-0 a jeho touha po vstřelení dalších branek klesne, jelikož výhra 2-0 je pouze marginálně hodnotnější než výhra 1-0, ale obojí je hodnotnější než remíza.

Averze k prohře vysvětluje také taktiku v případě fotbalových dvouzápasů (zejména prvního zápasu z celkových dvou). Hostující týmy se snaží hrát defenzivněji a spoléhat na brejky, zatímco domácí týmy se snaží za každou cenu neinkasovat, jelikož gól vstřelený venku má větší hodnotu než gól vstřelený doma.

Týmy, které v takových zápasech prohrají, často cítí největší averzi k finálnímu výsledku – jestliže tým prohraje 3-0, je to pro něj veliká rána, jelikož očekával to, že alespoň vstřelí jednu či dvě branky. Naopak tým, který je domácí, vyhraje, ale inkasuje branku, nemusí být vůbec spokojen, jelikož počítal s tím, že udrží čisté konto.

Příklad averze k prohře v tenise

Jedním z největších příkladů averze k prohře je tenisové podání. Tenisté do druhého podání dávají méně síly, aby se vyhnuli dvojchybě a tedy ztrátě bodu.

Averze k prohře a sázkaři

Averze k prohře se ale nevztahuje pouze na sportovce. Může ovlivňovat i sázkaře a zapříčinit to, že budou činit iracionální rozhodnutí. Ohledně tohoto tématu naleznete další informace v článku Princip iracionální eskalace a všeobecně v naší sekci Psychologie.