Je vůbec hazardní hraní problém? Aneb 5 nejčastějších mýtů o sázení

Správně nastavená pravidla, samoregulace a předem dané limity podporují zodpovědné hraní a dávají hráči možnost kontroly nad vlastním chováním. Ať raději sportujete naživo nebo si na sport vsadíte, hlavním účelem je dobře se pobavit. Přečtěte si, jaké jsou nejčastější mýty o hraní.

1. Hazardní hry nejsou dostatečně regulované

V roce 2017 byla v České republice přijata nová a velmi striktní regulace, která zavedla v oblasti hazardu řadu efektivních opatření. Později byl zákon novelizován a pravomoci státu tak ještě narostly. „Zákon v současné době ukládá poskytovatelům hazardního hraní povinnost registrovat všechny hráče a kontrolovat, zda nejsou zapsáni v Registru vyloučených osob z účasti na hraní hazardních her, kterých je v současné době více než 405 000.

Dále popisuje samoregulační opatření, která musí být hráčům poskytována, omezuje reklamu a udává povinnost přestávek,“ popisuje Jan Řehola, ředitel Institutu pro regulaci hazardních her. Pro ilustraci si tedy představte, že byste se museli při první návštěvě restaurace registrovat a při každé další by vás chtěli, abyste se přihlásili. Někdo by vám evidoval, kolik piv jste zde vypili, a po dvou hodinách vám pozastavil konzumaci. Zhruba takto od roku 2017 zákon funguje.

2. Hráči sami nemají sázení jak omezit

Neformální pravidla mohou mít v oblasti hazardu mnohdy větší dopad než samotná legislativa. Hráči díky nim přistupují ke hře zodpovědně, ale nepřijdou o prožitek a zábavu. „Zaměřili jsme se na tři procenta lidí, u kterých může vzniknout závislost, a sestavili jsme Desatero zodpovědného hráče. To by mělo lidem pomoct vykonat drobné změny, které ale mohou mít na jejich život velký vliv,“ vysvětluje dále Jan Řehola. Mezi zásady patří třeba stanovení peněžního i časového limitu, pravidelné přestávky nebo prokládání her s jinými aktivitami.

Svou zkušenost popisuje i Kamil, aktivní online sázkař: „Před deseti lety jsem hrál poměrně nekontrolovaně, ale nakonec jsem si stanovil jasná pravidla, podle kterých sázím dodnes. Mám své limity, kterých se držím a nečekám, že budu pořád jen vyhrávat. Přemýšlím o tom, jak hraju i za kolik, a sázení je pro mě konečně zase zábava.“ Právě vlastní pravidla a sebekontrola jsou nejefektivnějším regulátorem hraní.

3. Česká republika je kasinem Evropy

Ještě v roce 2010 neslo Česko nálepku “kasino Evropy”. Žádnou podobnost nebo nadstandardní vztahy s Monackým knížectvím v tom ale nehledejte. Před deseti lety fungovalo v Česku přes 100 tisíc legálních hracích automatů a v přepočtu na obyvatele vycházel jeden zhruba na 82 lidí. Hazard ve všech svých podobách s sebou přináší jisté negativní důsledky jak sociální, tak ekonomické i zdravotní.

Během posledních několika let se ale situace u nás výrazně proměnila a dnes se řadíme k evropskému průměru. Denně hraje hazardní hry v průměru 500 tisíc lidí, přičemž počet heren klesl na současných 1007 se zhruba 35 tisíci herními automaty. To je třetinový počet oproti uživatelům tabáku nebo alkoholických nápojů. Možná rizika, která má hazardní hraní na společnost, tak nejsou v porovnání s ostatními návykovými aktivitami natolik výrazná.

4. Hráči hazardu mají k rizikovému chování blízko

Spousta Čechů si při pojmu “hazardní hraní” představí blikající automaty v pochybných podnicích, kam chodí jen specifické skupiny lidí s blízkým vztahem k alkoholu a rizikovému chování. V České republice má ale zkušenost s hazardem asi 80 % dospělých lidí, kteří mají nejčastěji v oblibě loterii, stírací losy nebo sportovní sázky. S následky hazardního hraní se potýkají průměrně tři procenta populace. Největším problémem je podcenění rizika, které hraní přináší, a nesprávný přístup k seberegulačním nástrojům. Kromě samostatně nastavených pravidel může mít vliv na míru rizika i momentální množství stresu, stav mentálního zdraví nebo vrozené predispozice. Pokud si ale hráči dokážou nastavit správné mantinely, může pro ně být hraní pouze zábavou či odreagováním.

Pokud si však hráč, nebo jeho okolí, (což bývá častější případ), všimne, že již neovládá svůj čas a své peníze při hazardním hraním, je potřeba vyhledat pomoc. Pokud je rizikové chování podchyceno včas, dá se předejít často obtížně řešitelným problémům. Kromě projevů závislosti se totiž mohou začít u rizikového hráče objevovat i další potíže. „Může existovat řada psychických poruch, které se mohou u hráčství projevit jako průvodní jev – například úzkosti, deprese, sebevražedné myšlenky nebo dokonce pokusy o sebevraždu, porucha pozornost, bipolární porucha, sociální úzkost, náchylnost k užívání návykových látek a mnoho dalších,” upozorňuje adiktolog a psychoterapeut František Trantina.

5. Hazard stojí společnost spoustu peněz

Řešení problémů s hazardem sice stojí státní kasu každý rok nemalé peníze, nicméně je potřeba vidět všechny souvislosti i kontext, ve kterém jsou tyto výlohy prezentovány veřejnosti. Podle odhadů Psychiatrického centra Praha činí společenské náklady na hazard asi 15 miliard korun za rok.

Pojďme si ale podrobněji ukázat, co všechno je v této částce zahrnuto. Téměř 75 % z celkové sumy tvoří nehmotná emoční újma hráčů a jejich blízkých, což jsou náklady např. na léčbu duševního zdraví, vypořádání se se závislostí vlastní nebo někoho blízkého, apod. V konečném důsledku přijde stát důsledkem hazardu o necelých 5 miliard korun, v průměru je to ročně 3,5 až 4,7 miliard Kč. Pokud tuto zdánlivě vysokou sumu porovnáme s částkou vynaloženou na řešení jiných návykových aktivit, jako je pití alkoholu nebo kouření, zjistíme, že částka může být i mnohonásobně vyšší. Náklady na spotřebu alkoholu totiž stojí Česko ročně 59 miliard a na tabák ještě skoro jednou tolik, tedy zhruba 100 miliard korun za rok.